Jdi na obsah Jdi na menu
 


O tom, jak se čistí hlava "po arabsku"

4. 9. 2012

Datum: 2.9.2012

Místo: Císařský ostrov, Praha

Událost: INTERCUP PRAHA - Šampionát arabských plnokrevníků

 

hřebci

 

Vždycky jsem chtěla vidět araba - toho pravého, nefalšovaného, bez špetky cizí krve, ideálně ještě se zbytkem pouště na nohou. 

Byl to osud - dostat pozvánku na Intercup zrovna ve chvíli, kdy na domácím poli není příliš příležitostí k optimismu, spíš naopak. Člověk bilancuje a přemítá, jestli cesta, kterou se vydal, je ta správná, jestli někde neudělal chybu a jestli tu chybu nedělá dál. Takovej bludnej kruh, kdy se vlastně ani neví, proč se věci dějou zrovna takhle a tím pádem je řešení v nedohlednu. Jeden z těch dnů, kdy má člověk chuť to "nanic" zvíře snad i prodat, sednout si tiše do koutku a začít paličkovat vánoční krajky. 

A šup - do toho přijde vidina báječného nedělního dne, 100km ode všeho, utéct a nasávat atmosféru dálného Východu. Miluju tenhle svět. Svět břišních tanečnic (škoda, že moje doktorka po roce tančení přestala mít pochopení a začala mě strašit invalidním křeslem), svět bohatých šejků a jejich harémů. Svět překrásných a předrahých koních, kteří jsou opečovávaní víc, než manželka samotného prince. Takovému pokušení nešlo odolat.

Paní Š si šla čistit svou hlavu ke kolbišti a já punktovala plány, jak k sobě ještě někoho přidat - protože takový zážitek bez zpřízněné duše je skoro poloviční. Ještě, že mám Magdu. Magda je parťačka ze stáje, momentálně zdravotně v indispozici (páč nemá koně, ale německýho mastodonta). Takže je ideálním člověkem pro celodenní pouť do Prahy a zpět. Navíc byl tento výlet protkán několika adrenalinovými zkouškami, které zvládla naprosto super. 

O první adrenalin se postaralo mé malé vozítko. Ráno budíček ve 4:45 (fujky), připravit svačinku, nahonit kudrlinky na hlavě (jakože co kdyby si mě náhodou všimnul nějakej neslušně bohatej arabáš), sbalit záznamová zařízení a volným krokem přesně za hodinku mašíruju k autu. Rychlík jede přesně v 6:12 ze Světlý, to mám tak akorát (pokud mi nedojde benzín, protože jsem zapomněla natankovat a teď už to nestihnu). Auto po ránu orošené,  na obíhání s hadrem kolem dokola nemám vůbec náladu. Kolem mě vane horkej vítr z pouště a já se vznášim na létajícím koberci směr Praha........ Od čeho má tohle auto elektrické stahování okýnek? Cvaknu oba čudlíky, skla poslušně sjedou dolu, jinovatka pěkně otřená do pěnové výztuže. Cvak zpátky....cvak....cvak.....a ono nic. Horkej vítr z pouště mě opouští tak rychle, jako hurikán Kyril. A je to v.......píp. Můžu cvakat jako pitomec a skla se ani nepohnou. Sedím v autě, obě okénka pěkně stažená, hodinky běžej jak pominutý. 5:47....5:48....mozek mi šrotuje jako divej. Otočím klíčkem tam i zpátky, mačkám čudlíky, skla dál držej ve stažený pozici. Co já bych v tu chvíli dala za hloupou kličku? 5:50. Konec hry, po cestě to nějak vymyslim. Startuju a rychlostí blesku svištím směr Světlá nad Sázavou. Už teď je jasný, že ve smluvený čas 6:05 na nádraží být nestihnu.

Točím Magdu - "Magdo, SOS, potřebuju dát auto k Vám za plot, nebo mi ho někdo přes den z toho nádraží odnese"

Magda (zděšená): to si děláš prdel. Kde si?.......

Já: vyjíždím z Humpolce...

Magda:..........ticho.........to nestihneš....

Já: jo, to je v pohodě....

Magda: fajn, tak já tě navedu, až budeš na náměstí

Přesně v tento okamžik jsem já letěla zhruba 120km/h, se staženýma okýnkama někde kolem Kejžlice. Připadala jsem si jako na motorce, kudrlinky šly dávno všechny k šípku, já spocená až na zadnici, přestože kolem mě fučel vcelku "svěží" ranní větříček. Přesně v tento okamžik se ve Světlý Magda rozhodla pro zcela vyjímečný počin - a dojela nám koupit lístky na nádraží. Takže i když já přihasila do Světlý někdy v 6:08, tak přesně v 6:13 jsme obě přilepily své zadnice na sedačky ve vlaku. Přiznávám rovnou, že toho na mě bylo přilepeno mnohem víc. Ovšem my to stihly.....a veškerej další adrenalin už byl jen ten příjemný, s vůní arabské pouště.

Ve vlaku zbaštíme svačinu (protože dle informací mají na císařáku vařit arabské jídla, která hodlám ochutnat) a tlacháme. V Praze se navíc ukáže, že Magda je do Prahy báječnej parťák - výborně se tu orientuje (to mě to chvilku vždycky trvá), takže přejet metrem a hupnout do správného MHD-busu není naprosto žádný problém. Zhruba o půl 9 ranní už obě držíme v dlaních horký kafe a kocháme se výhledem z Císařáku. No, ruku na srdce, koně bych tu mít nechtěla. Výběhy nemají, těch pár hliněných plácků využívají pražští strážníci pro svoje policejní koně. Koně v ustájení jdou maximálně na chodící pás, nebo makat s jezdcem. Přiznávám, že v cenové relaci přes 10.000 Kč měsíčně za ustájení je tohle pro mě hodně smutné. Ovšem je jasné, že cenová relace koní je také mnohem jinde a sporťáci si užívají jiného komfortu, než jsou mouchy ve výběhu......no, ale stejně.

Na 9 přijížíd Katka se svým přítelem. To ona byla na samotném prvopočátku celé téhle akce. Známe se nějakou dobu přes internet, naživo jsme se potkaly až tento týden. Katka je zblázněná arabářka. Vlastní plnokrevnou výstavní arabku, nádhernou 3-letou hnědku po vynikajícíh výstavních rodičích. Ona je naší průvodkyní do tohoto světa pro dnešní den. Přímo hltám všechny informace, na které opravdu není lakomá. Třeba to, že se arabští koně běžně "pyžámkují", takže z nich koukají jen oči a nozdry, to mě vážně dostalo. Nebo že ti nejlepší koně mají třeba 4 asistenty, kteří nedělají celý den nic jiného, než že pečují o své zvíře - to nemají ani lidi u nás:o)) Katka vypráví a vypráví, Magda vedle mě kulí oči stejně jako já.... a to už je najednou 10 hodin a my jdeme do haly. 

Řádně olepené vstupenkou na zápěstí a zkontrolované 2 bodyguardy, pěkně po červeném koberci, nad námi bílá plachtová stříška. Jako nějaké superhvězdy ...... no jasně, že to tam nebylo takhle nachystané pro nás, ale provzácné VIP hosty. Hned za vstupem se jasně deklasujeme - VIP vpravo ke kulatým bílým stolečkům, my, chudina pěkně vlevo, na tribunu.

O hale na Císařském ostrově nejde říct nic jiného, než že je bombastická. Povrch z geotextilie, obložená dřevem, tribuny také dřevěné, umyté, čisté.....vážně výborné místo pro takovouhle akci. Uvaděčka plynule přechází z češtiny do angličtiny, každou větu v obou jazycích. Po úvodním přivítání přichází další adrenalin.......(Kelišová, když se něčemu divíte, tak aspoň zavřete hubu).100_0088.jpg

Do (říkejme tomu aréna) vbíhá první předvaděč se "svým" koněm. Na tribuně nad ním pobíhá chlápek s igelitovým pytlíkem, diskotéková hudba otočené volume doprava, další "igeliťák" hned za koněm. Kůň otočí ocas nad záda, rozevře oko, roztáhne nozdru a začne plavat vzduchem. Katka nám vysvětluje, že tihle koně to znají, defakto celý život nic jiného nedělají. Jen někteří chovatelé své koně i obsedají, většinou tihle koně nikdy sedlo nepoznají - takže toto je jejich práce. Vysvětluje nám, že ti koně jsou vlastně jako modelky - mimo arénu jsou to naprosto hodní koně, výborně ovladatelní a vychovaní. Každý předvaděč má své koně skvěle připravené a pracují na vzájemném vztahu. Jen sehraná dvojice dokáže v aréně předvést to nejlepší. Jakmile pak vkročí dovnitř, je to celé jen velké divadlo, kdy se kůň předvádí, ukazuje (prostě hotová manekýna), může si i stoupat na zadní, vyskakovat všemy 4 do vzduchu - to vše v přímé blízkosti svého předvaděče. Když je však člověk velmi pozorně sleduje, všimne si, že kůň reaguje na každý pohyb člověka, na maličká gesta, neznatelné grimasy. I kdyby kůň stál zrovna na uších a odpichoval se ocasem, vždy naprosto přesně ví, kde je jeho člověk a nikdy mu neublíží. Právě v tom tkví ta genialita, ta provázanost s člověkem, na kterou jsou tihle koně po staletí šlechtění.

Po 1 a půl kole uskakování, cválání na maličkých i velkých kruzích, klusání, otočkách a všech možných kreacích se dvojice dostává před rozhodčí. Předvaděč dá nepatrným gestem znamení postoja kůň je v ten okamžik klidný, stojí na všech 4, bez mrknutí oka. Většinou mu předvaděč urovná hřívu (hlavně čupřinu - pěkně na střed, zbytek hřívy na jednu stranu krku) a pobídne koně k výstavnímu postoji - přední nohy obě k sobě, jedna zadní zakročená, vyklenout krk, hlavu vysoko - dokonalý labutí postoj. Rozhodčí jsou 3, nesmí znát ani jméno koně, ani majitele, původ, prostě nic. Tyto údaje spolu s hodnocením říká uvaděčka až při ukázce koně následujícího. Je jasné, že rozhodčí koně znají, ale je tak alespoň naoko dosaženo nestrannosti v rozhodování (no, ruku na srdce, když do arény vběhne kůň a samotný šejk začne mávat igelitovym pytlíkem a vejskat u svého VIP stolečku......tak koho kůň to asi tak může být, že?.......).

Všchny kategorie vypadaly vlastně stejně. Mladí koně byli takoví bázlivý, na starších koních byla vidět jasná rutina. Mnoho z nich si pozornost publika dost užívalo, takže předváděli vše, čím je bůh obdařil - svou krásou, ladností pohybu, elegancí. Tihle koně jsou ztělesněním bohatství na kopytech, jejich cena astronomická. Přesto za výhru majitel nedostane vůbec nic. Je to taková kratochvíle pro boháče - nebo blázny. Katka je zářným příkladem, že podlehnout kouzlu pravých asilních arabů je velmi snadné, i přes šílenou finanční náročnost. Tihle lidé mluví o cenách v tisících EUR stejně snadno, jako já v českých korunách (připuštění stojí JEN 5000 ..............- no vidíš, to je fajn cena .............- ale euro).

Nemá smysl tu vypisovat kdo v které kategorii vyhrál - přiznávám, že si to nepamatuju. Celý den se točil v rytmu hlasité hudby, igelitových pytlíků, povzbuzování favoritů - a koně vláli a kroužili, valili očka, řehtali a pohazovali svýma štičíma hlavama. S Magdou jsme ochutnaly výbornou kávu, já odolala pokušení koupit Luně arabskou předvaděčku (beztak by jí byla asi malá). Nechala jsem si udělat alespoň arabské tetování hennou pro štěstí (vážně nejsem vůbec, ale vůůůůůbec pověrčivá....ale kousek toho štěstí bysme teď vážně potřebovali). Arabského jídla jsem se nedočkala (protože to dostali pouze VIP hosté), tak jsme si daly aspoň ňamkové špagety z plastikového talířku, jako správné chudé socky z druhé strany tribuny.

Domů jsme jely příjemně unavené, moje autíčko už mělo vyměněnou pojistku (mnohokrát děkuji a blahořečím Magdinýmu sousedovi-šikulovi, který mě zachránil před další potupnou jízdou "na motorce"). Okolo 19. hodiny jsem už umytá, najedená a napůl chcíplá lovila miliony fotek a videí ze své malé příruční kamery (bohužel fotky velkou kvalitou neoplývají - mnoho jich je "a tělíčko bez hlavičky a hlavička bez tělíčka", ta vzdálenost byla přeci jen větší. Videa jsou zas natolik objemná, že se mi je sem ani nepovedlo nahrát.).

......................................................................................................................................................................

Tady by vlastně celé moje vyprávění mohlo končit. - jakože napíšu, že jsem zapadla v 8 hodin večer do peřin a byla šťastná, že spim.

Jenže tenhle arabský den měl jeden veliký (ne, přímo obrovský) účinek druhý den. Den nato jsem totiž vlastního koně začala vidět úplně jinak. Ano, jasně, já přece vím, že Luna je arab jen napůl a ještě ke všemu je otcova rodina Shagya, ne pravej plnokrevník. Jenže ten den v Praze jsem po dlouhé době potkala Luninu chovatelku - Majku -, mimo ní i spousty jiných majitelů koní - především arabských. Ti všichni měli v očích to samé - to poznání, že ví, o čem je ten temperament uvnitř, to pochopení a obrovský obdiv. A přesně tak jsem v pondělí já viděla Lunu. Jako zvíře, které možná nemá štičí profil a je rozhodně mohutnější (protože exteriér se dědí po matce), ale zbývajících 60% svého bytí je po otci - povahou, charakterem, temperamentem.....a dnes už je jasné, že i barvou kožichu. 

To pondělí jsem přestala vidět zvíře, které bych chtěla prodat, protože nevím, co s ním mám dělat. Přestalo mě trápit, že poslední tréninky vůbec nevypadaly tak, jak bysme spolu s paní Š chtěly. Že ta kobyla cítila naprosto jasně, co cítí jezdec nahoře a přesně podle toho reagovala - zbrkle a uchvátaně. To všechno najednou odvál vánek z pouště.

Najednou proti mě stála kobyla, kterou jsem vlastnila skoro 4 roky a do té doby vlastně ani pořádně nepochopila. Znám na tom zvířeti každý chlup, každý záhyb. Jak něžně se chová k začátečníkům i jak temperamentní a rychlá dokáže být, žádná louka v okolí pro ní není dost dlouhá. V ten okamžik jsem v ní viděla tu sílu a krásu jejích předků, ten instinkt, schopnost přesně reagovat na svého člověka. Jak když někdo odkryje kousek z klíčové dírky a vy poprvé uvidíte barevné světlo. Já znovu viděla ty velké oči. Bílou lysinu v záplavě bílých chlupů už člověk skoro nenajde, pokud neví, kde přesně byla. Stejně tak ponožky na nohou jí nějak povyskočily výš.

Stály jsme tam proti sobě jako kdysi, na začátku, jen my dvě -  a já věděla, že tenhle zvláštní kříženec nikdy nebude vyhrávat T-čkové parkury, nebo military. Že bude vždycky funět na bílé kytičky a valit oko na baby v baloňáku. Ona není jako ostatní, nikdy nebyla a nikdy nebude. Proto jsem si jí vybrala - pro její jedinečnost. Jen jsem na to nějak v těch tréninkových hodinách zapomněla.....a to bylo vlastně celé.

Možná, že naše cesta nebude vždycky jen nahoru a vejš. Možná že občas prostě slezeme níž, třeba úplně nejníž, až na zem. To nevadí. Osud nám přihrál do cesty nejednoduché zvíře, protože s tím jednoduchým by to byla nuda. Navíc v jezdectví existuje mnoho disciplín, kde by rozhodně mohla zazářit - do drezury má chody a přiježděnost, do vozatajství už také proběhlo několik prvních krůčků (a vůbec ne špatných, spíš naopak), do vytrvalosti má vyloženě všechny tělesné předpoklady.

Tohle povídání zakončím malým moudrem: "Kůň je jako pokladnička - co do něj vložíš, to se ti vrátí zpět. To dobré i to špatné".

A Katka mi v neděli řekla: "Arabský kůň je jako zrcadlo svého pána - odráží a zvětší všechny pohnutky mysli"

............................ měla pravdu. 

 

 

 

 

 

 


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA